Off

JSOU VOLBY, CHCI VOLIT, ALE NEJSEM DOMA… CO TEĎ?

Chcete křížkovat svého oblíbence (oblíbenkyni), ale v den voleb nebudete doma? Podobný problém jako Vy řeší spousta lidí. Volby probíhají v pátek odpoledne a v sobotu od rána do brzkého odpoledne. To je čas, kdy chceme spíše za zábavou a oddechnout si někde mimo město. Co dělat, když plánujete “nebýt doma”, ale nechcete přijít o možnost vybrat si, kdo za vás bude v kraji rozhodovat? Řešením toho všeho je voličský průkaz.

Na co mám tedy právo?

Máte právo volit i mimo svůj volební okrsek, tedy i mimo místo svého trvalého pobytu. V případě krajských voleb však můžete hlasovat pouze v okrsku, který spadá do územního obvodu kraje, kde jsou volby vyhlášeny (to samé v případě Senátních obvodů) a v jehož územním obvodu je volič přihlášen k trvalému pobytu. Jednoduše řečeno – můžete volit pouze ve “svém” kraji (senátním obvodu). Stačí si zažádat o voličský průkaz (podle ust. § 26 a zák.č.130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a vybrat si, kde odvolíte.
Důležité je, že nemusíte až domů. Stačí, když dorazíte do vám nejbližšího volebního okrsku ve svém kraji. Klidně hned za hranice kraje, což může znamenat třeba jen překážku pár kilometrů. Když už tu cestu budete vážit, tak třeba zjistíte, v jakém stavu jsou krajské silnice nebo jak dobré spojení veřejné dopravy do vašeho cíle je. A to jsou věci, o kterých rozhodují právě krajští zastupitelé – možná i ta samotná cesta vám pomůže se rozhodnout, komu dáte hlas.

Kde, kdy a jak?

Žádat můžete už od 5. května, tedy ode dne vyhlášení voleb. Ale ruku na srdce, koho v květnu zajímaly krajské volby a kdo věděl, kde v říjnu bude. Důležité datum je tedy to druhé – dokdy můžete žádat o voličský průkaz. Datum se mírně liší podle toho, jakou cestou o průkaz žádáte.

Žádám osobně – pokud se vydáte na obecní úřad v místě svého bydliště, měli byste to stihnout do 5. října. V tu dobu se uzavírá stálý seznam voličů a voliček.

Žádám písemněstáhnete si formulář, vyplníte ho a nejpozději 7 dnů před dnem voleb ho doručíte obecnímu úřadu. Přesně je to tedy pátek 30. září.
Myslete i na to, abyste si zjistili, jaké jsou úřední hodiny na vašem obecním úřadu. Byla by škoda, kdyby vám utekla možnost volit třeba o pár hodin nebo den.

Má to ještě další podmínky?

Ano, má. Pokud podáváte písemnou žádost, tak musí být opatřená vaším úředně ověřeným podpisem (je to otázka 10 minut u notářky nebo osob, které ověřovat podpisy mohou). Pokud zasíláte žádost v elektronické podobě, tak ji nezapomeňte opatřit uznávaným elektronickým podpisem, případně ji zašlete prostřednictvím datové schránky. Pokud zamíříte na úřad osobně, čeká vás jen sepsání úředního záznamu.

Obecní úřad pak voličský průkaz předá buď přímo vám nebo někomu z vaší rodiny nebo přátel, prostě osobě, která se prokáže plnou mocí s vaším ověřeným podpisem. Nebo si ho nechte zaslat tam, kde zrovna budete.

Volby jsou tu, co teď?

V pátek 7. října od 14 do 22 hodin a v sobotu 8. října od 8 do 14 hodin vás takový průkaz opravňuje jít volit. Přijdete k volební komisi, předáte průkaz a oni vás zapíšou na seznam. Komise vám ho už nevrátí, tak si s ním selfíčko nezapomeňte udělat ještě před vstupem do volební místnosti!

Na závěr pak ještě rada – když máte voličský průkaz v ruce, hlídejte si ho. Při ztrátě nebo odcizení voličského průkazu vám už nebude vydán nový.
Je to komplikace…

Možná se to na první pohled tak zdá, ale to, že můžeme jít k volbám, bychom neměli brát jako samozřejmost. Spíše jako možnost ovlivnit svoji budoucnost. Volební účast u minulých krajských voleb byla pod 35 %. Důvodem mohlo být i to, že krajské volby nepovažujeme za důležité. Jenže je to právě naopak. Kraj totiž může ovlivnit váš život mnohem víc, než si připouštíte.

Rozhoduje o výše zmíněné dopravě, rozděluje peníze do škol, nemocnic a dalších zdravotnických zařízení, peníze na kulturu, památky a cestovní ruch, do sociálních služeb… Je toho opravdu hodně a člověku z toho může jít hlava kolem. Nenechte si ji roztočit, ptejte se kandidátů a kandidátek do krajských voleb, jak chtějí řešit reálné problémy kraje. Naší koalice během kontaktní kampaně nebo klidně na sociálních sítíchpo mailu.

Off

Doprava v Moravskoslezském kraji musí být rychlá a dostupná

Schopnost překonávat větší vzdálenosti v co nejkratším čase začíná být celosvětově stále významnější. Moravskoslezský kraj v tomto není výjimkou. K tomu, aby bylo možné kvalitně cestovat je ale nutné udělat cestování rychlé, levné, pohodlné, vzájemně navazující a praktické.

Největší problémy současného systému:

Většina cest je vykonávána individuální automobilovou dopravou. Zatímco v roce 2006 byli v Moravskoslezském kraji více než 3 obyvatelé na jeden osobní automobil, dnes je to zhruba 2,5 obyvatele na jeden osobní automobil. Zatímco se počet obyvatel v kraji snižuje, tak počet aut roste. Individuální automobilová přeprava je na hranici své kapacity, zároveň v některých městech tvoří až třetinu emisí.

Vznik nových autobusových terminálů měl ulehčit centru Ostravy. Ukažme si, že v případě cesty mezi Orlovou a Ostravou mohl mít zcela opačný efekt a naopak motivovat více lidí využít auto. Dříve stavěl autobus z Orlové u Mostu Miloše Sýkory a cesta za 30 Kč trvala 30 minut; dnes trvá cesta s přestupem na Hranečníku  45 minut a vyjde na alespoň 41 Kč pro nepravidelného cestujícího. V takové situaci je pravděpodobnější, že cestující využije automobil, kterým zaparkuje v Nové Karolině a centru Ostravy se od aut  vůbec neulehčilo. Podobných příkladů ekonomické i časové nevýhodnosti pro cestující existuje více.

Rychlá doprava: Veřejná vlaková doprava má potenciál na některých úsecích dosahovat rychlosti až 160 km/h, což jsou rychlosti, ke kterým se individuální automobilová doprava může jen stěží přiblížit. Již dnes jsou některé vlakové úseky projektovány na rychlost výrazně vyšší než 100 km/h, ale vlaky tam touto rychlostí nejezdí, protože toho staré soupravy nejsou schopny. Konkrétně je možné uvést příklad na trati mezi Krnovem a Opavou, kde je možná jízdní rychlost až 120 km/h, ale žádné  osobní vlaky zde nejedou rychleji než 80 km/h. V případě autobusů lze vytvořit prioritní pruhy, které se vyhnou dopravním komplikacím spojeným s individuální automobilovou dopravou.

Levná doprava: Celokrajské jízdné v ceně 15 korun na den odpovídající částce 2740 Kč za půl roku bude dostupné pro všechny obyvatele Moravskoslezského kraje. Nejedná o populistický krok, ale již se mnohde ukázalo, že výhodná cena motivuje k nákupu jízdenky mnohem více lidí, kteří používají vlak, autobus nebo tramvaj při cestě za prací, za zábavou i rekreací.

Pohodlná doprava: Zatímco cestou autem musí být člověk plně soustředěný na řízení, tak cestu hromadnou dopravou ve městech i mezi městy lze využít například k četbě nebo k práci. Naše původní železniční síť je budována především pro přepravu nákladů a nikoli transport cestujících, je proto nezbytně nutné dobudovat infrastrukturu, která počítá se vzájemnou provázaností městské a meziměstské dopravy.

Navazující doprava: V případě několika dopravců musí kraj zastávat svou roli koordinátora. V případě existence přirozeného pohybu v ranních hodinách ze sídlišť a ve večerních zpět podle potřeb obyvatel. Při pravidelném cestování totiž každých dvanáct minut zpoždění denně znamená celkovou ztrátu jedné hodiny týdně na zbytečných prodlevách.

Praktická doprava: Kombinace levného jízdného, pohodlných rychlých páteřních tras s navazujícími spoji mimo hlavní trasy je prioritou koalice PRO REGION kandidující v krajských volbách pod číslem 65.

Off
Zobrazit
Ladislav Vrchovský: Hornictví je zapsáno do duše Ostravy, ale musíme jít dál

Ladislav Vrchovský: Hornictví je zapsáno do duše Ostravy, ale musíme jít dál

Ne vždy jde život správným směrem, ale přesto nás občas zavede do zákoutí, která jsou stěžejní a určující pro na naši osobnost. Ladislav Vrchovský strávil přes 20 let v ostravských dolech, dnes pracuje jako publicista a divadelní kritik, spolupracuje s českým rozhlasem Vltava, kde má svoje okénko, jezdí jako lektor a předseda porot na nejrůznější divadelní přehlídky a festivaly. Na sklonku roku 2016 mu vyjde v brněnském nakladatelství CDK román ve kterém popisuje atmosféru na Ostravsku v letech 1963 až 1989. Na začátku devadesátých let získal jako poslanec Federálního shromáždění mnoho zkušenost s vrcholovou politikou, dnes kandiduje jako ostravský patriot do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje. Jeho život je plný nádherných příběhů i náročných zvratů.

Vaše rodina byla perzekuována komunistickou stranou. Z Českých Budějovic jste byli nuceni se přestěhovat na Vsetínsko. Jaké to pro vás bylo?

Moji rodiče měli tehdy před sebou krásnou perspektivu. Otec přešel před druhou světovou válkou z armády do státní správy. Za války byl však napojen spíše na západní odboj, než na východní, a po čtyřicátém osmém roce mu to komunisté neodpustili, takže musel opustit své zaměstnání i domov. Když se na to zpětně dívám, uvědomuji si, jak totalitní politické strany likvidují své protivníky. Ne v politickém boji demokratickým způsobem, ale likvidují je totálně. Buď je popravují, nebo jim berou možnost životní realizace, a to pak vede k různým tragédiím. To potkalo i moji rodinu. Moje matka změnu životních podmínek rodiny nepřežila.

Jak vzpomínáte na život na Valašsku?

Zůstaly ve mně vzpomínky na dětský folklórní soubor, což byly začátky mého vztahu k lidové kultuře. Vedlo to k tomu, že jsem nakonec v Ostravě založil festival Folklór bez hranic, ze kterého se stala velmi úspěšná mezinárodní akce. Vzpomínám tedy hlavně na valašskou lidovou kulturu, a také na tu nádhernou krajinu, která se do mě otiskla. Pokaždé, když tam jedu, se v představách toulám po kopcích a lesích, za mého mládí ještě plných bunkrů a zákopů z druhé světové války. Jako děti jsme tam nacházeli různé zbraně, německé a ruské přilby. Prostě ráj pro dorůstajícího chlapce.

Co vás baví na práci divadelního kritika a dramaturga?

To, že existují lidé, kteří nějakým způsobem vnímají realitu a chtějí se vůči ní nějakým způsobem vymezovat. Pojmenovávat to, co se kolem nich děje pomocí divadelního představení. To mě na tom nejvíce baví.

Viděl jste v poslední době nějakou hru, která vám vysloveně utkvěla v paměti?

Nedávno jsem se vrátil z Jiráskova Hronova, což je celostátní vrcholná přehlídka amatérského divadla, a samozřejmě mi utkvěla v paměti debata nad tím, jaký je rozdíl mezi amatéry a profesionály. Ten banální příměr, že amatéři hrají pro radost a profesionálové pro peníze, už dávno neplatí. Existuje buď dobré, nebo špatné divadlo. V Ostravě mám velké štěstí, že můžu už více než dvacet let žít a sledovat dráhu dnes nejlepšího českého divadla, což není nadnesené ani patriotické. Jde o Komorní scénu Aréna, která v posledních letech získala několikrát titul Nejlepší inscenace roku, Nejlepší divadlo roku, Nejlepší herecký výkon a podobně. A já u tohoto divadla bydlím asi sto metrů, tudíž jsem tam skoro každý den. A ta hra, na kterou se ptáte, se jmenuje Slyšení. Hraje ji právě Komorní scéna Aréna. Je velice aktuální, protože je o Adolfu Eichmannovi, kterého představuje jako člověka usilujícího o bezchybný pracovní výkon. Takový, který vede k odlidštění, a nakonec může z člověka udělat vraždící stroj.

Jak vidíte kulturu v Ostravě celkově?

Kultura v Ostravě se dá shrnout do jednoho bonmotu. Když jsme v roce 2015 nezískali titul Evropské město kultury 2015, tak si mě přátelé pozvali do Plzně, která nás přeskočila, a zeptali se v debatě, zdali je mi líto, že ten titul získala Plzeň. Já jsem jim řekl: „Vůbec mi to není líto, protože Plzeň má titul, Ostrava má kulturu.“ Moc se jim to nelíbilo, ale platí to. Ostrava je nesmírně kulturní město ve všech žánrech, svébytné a velmi zvláštní. Kultura je zde poznamenána geniem loci, je to takový zvláštní kotlík. Setkávaly se zde vlivy slezské, moravské, české, německé, židovské, polské, slovenské, a to za uplynulých řekněme sto let vytvoří zvláštní podhoubí, které není vidět, ale rostou z něj krásné věci.

Jaký styl uměleckého vyjádření je pro Ostravu typický?

Typická je stručnost a věcnost. Existuje takový velmi vulgární vtip, který si nemohu dovolit veřejně publikovat, ale mnozí jej znají, takže jim ho vzdáleně připomenu. Je o tom, proč se v Ostravě mluví krátce. Ostraváci nemají čas na zbytečnosti. Tou zbytečností může být odstupování od tématu, plané žvatlání, nehovoření k věci, a různé okrasné ilustrační prvky, které jsou jenom formou, ale obsah svým způsobem neobohatí. Ostrava jde přímo k věci, je pravdivá a věrohodná.

Jaká je naopak politika v Ostravě? Můžeme ji také nazvat pravdivou, věrohodnou a jdoucí přímo k věci?

Politika je zvláštní svět, a že by se do něj promítalo kouzlo místa, to si nejsem jistý. Ostravští politici měli v minulosti pověst tvrdých lidí se silným tahem na bránu, byť to někdy byl i projev spojený s mnoha fauly. To se dneska už ale týká i politiky obecně. Maxim Gorkij na začátku minulého století, ještě před komunistickým pučem řekl ve svém eseji: „Kdo chce vstoupit do politiky, musí se smířit s nactiutrháním, se lží, s osočováním, s útoky na vlastní osobu a čest, ale zároveň proti tomu nikdy nesmí přestat vystupovat.“

Jste i vy smířený s těmito projevy? Bojujete proti nim?

Já jsem se nesmířil. To smíření vnímám jako konstatování a přijetí faktu, že něco takového existuje, ale nikdy není možné se těmto praktikám přizpůsobit. Všichni by si měli být vědomi, že musí odmítat nepřijatelné chování politiků, dávat najevo svůj postoj k tomu, co se v politice děje, a vystupovat proti tomu, co se dá nazvat nešvarem. Pokud se proti tomu vystupovat nebude, pak to ovládne naši společnost.

V letech 1991-92 jste působil jako poslanec Federálního shromáždění. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Zjistil jsem, že v politice existují lidé, pro které je politika ne cestou za penězi, ale nástrojem pro zkvalitnění veřejného života i života lidí samotných. Já politiku stále vnímám hlavně jako službu voličům, ne jako cestu k bohatství a moci. Ve Federálním shromáždění jsem potkal lidi, kteří naprosto nevnímali tu možnost jít za hmotným bohatstvím, stejně jako jsem potkal lidi, kteří si byli vědomi, a dokonce to někteří nahlas říkali, že v tom roce 1990 žijeme v době, kdy se rozdávají stamiliony na budoucí staletí. A hlavně hleděli na to, jak si nahrabat. Naštěstí většina mých přátel, s nimiž jsem přišel z Občanského fóra, byli lidé kteří chtěli dělat politiku pro občany, chtěli měnit prostřední kolem sebe k lepšímu. Dnes se jim posměšně říká pravdoláskaři, ale já se k tomu pořád hlásím.

Co se vám v té době podařilo prosadit?

Měl jsem možnost zúročit to, co jsem poznal na šachtě, tedy znalost lidí, kteří dlouhá léta pracovali v podzemí. Režim byl tak zbabělý, že jim ani neřekl pravdu o jejich zdravotním stavu jenom proto, aby je co nejdéle udržel práci. Ti chlapi měli zničené plíce, neudrželi kávovou lžičku kvůli vazoneuróze, a podobně. Kvůli těmhle lidem jsem šel do debaty s kolegy ve Federálním shromáždění, kde zpočátku neměli ani představu o tom, o co se jedná. Ptali se, proč mají zvýhodňovat jednu profesi před ostatními, vždyť jsou si všichni rovni a panují pro ně stejné podmínky. Ale to není pravda. Ti havíři nebyli pravdivě informovaní o dopadech své práce na zdravotní stav, nebyli tam jen kvůli penězům, někteří dokonce pracovali v dolech nedobrovolně. Nakonec se podařilo prosadit zákon o předčasném odchodu horníků do důchodu v 55 letech a další průběžné vyhlášky. Já jsem velmi rád, že jsem u toho mohl být.

Co pro vás znamenala práce v dole?

Ze začátku jsem si myslel, že to nepřežiju, ale to netrvalo moc dlouho. Člověk si rychle zvykne na všechno, a platí rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Potkal jsem tam nádherné lidi, o nichž ostatně píšu ve svém románu. Pro mě to znamenalo další rozměr života, byl jsem najednou bohatší o kamarádství se skvělými chlapy. Kdybych se do toho dolu nedostal, tak bych vůbec nevěděl, jak to v podzemí vypadá. I když je ta práce nebezpečná, je i nesmírně zajímavá, prostředí je místy i krásné. Chodíte kolem ve starých chodbách, na mnoha stěnách jsou vrstvy plísní a hub. Mají krásnou barvu, protože tam prosakuje voda, která protéká různými minerály, která to všechno vybarvuje. Můžete se kochat určitou výtvarnou krásou podzemí, a když zhasnete lampu, je tam i absolutní tma. Každému bych přál setkání sám se sebou v absolutní tmě, protože to je kouzelné.

Jste za to nakonec rád, že jste byl donucený pracovat v dole?

Rád nejsem, protože jsem měl nakročeno jinam. Chtěl jsem studovat divadelní vědu, možná i nějaké kreativní umělecké řemeslo, a bohužel mi to režim neumožnil, ale nakonec jsem se k tomu různými peripetiemi života stejně dostal, a posledních dvacet let se tomu věnuji. Můj otec mi říkal, že když v člověku něco dříme a nevzdá se, tak se to nakonec projeví.

O čem přesně bude vaše kniha?

Částečně je to autobiografické dílo. Vychází ze vzpomínek na konkrétní lidi a konkrétní příhody. Děj je situován do prostředí ostravsko-karvinských dolů.

Nakolik si myslíte, že je hornictví zapsáno do duše Ostravy?

Za prvé je třeba si uvědomit, že nebýt uhlí, nebylo by ani Ostravy. Přirozeným centrem kraje by byla Opava. Posledních necelých 300 let od nálezu uhlí se ale zásadně podepsalo na tváři Ostravy. Došlo k velkému rozvoji a nárůstu počtu obyvatel. Dnes je však bohužel tendence zase opačná. Centrum se postupně vylidňuje, obchody zejí prázdnotou a město hledá svoji budoucnost a novou identitu.

Kde tu budoucnost vidíte vy? Může jí být ta kultura?

Kultura je samozřejmě jedna z částí, která může přitáhnout zájem, ale těžko se může stát „uhlím pro Ostravu“, tím zdrojem obživy pro většinu obyvatel. Nesmíme zapomenout i na oblast vzdělávání, obchodu a lehkého zpracovatelského i dalšího moderního průmyslu, protože ten těžký asi nejvíc škodí životnímu prostředí. Ale já budu vždycky říkat, že Ostravu bez průmyslu si nedovedu představit. Jenom bych si přál, aby inovace byly opravdu inovacemi, a aby se Ostrava mohla chlubit před světem nejvyspělejšími technologiemi, ostatně vědecko-technologický park Vysoké školy Báňské k tomu již nakročil.

Jak se stavíte k politice Strany Zelených?

To není politika, která by směřovala proti průmyslu a proti Ostravě jako průmyslovému městu. Pochopitelně, že už z názvu vychází, že SZ bojuje za zelenou přírodu a krajinu, za zdravé životní prostředí. Stačí jen vyjet na věž radnice a hned uvidíte, jak je Ostrava zelené město. Tu zeleň je ale třeba chránit. Naše politika spočívá ve spojování přírody a lidí proti nešvarům, kterých je člověk vůči té přírodě schopen. Příroda je základem naší existence, protože my jsme zde na planetě nejvyspělejší tvorové, a nyní ji ničíme nejvíce ze všech biologických druhů na světě. Musíme si umět podat s přírodou ruku, a v tom podání ruky hledat energii a sílu. Navíc platí, že co je ekologické, je i ekonomické. V politice Strany zelených je budoucnost lidstva. Protože když si lidstvo nepodá ruku s planetou a s životním prostředím pro všechny druhy živé přírody, zahyne spolu se vším životem na této planetě.

Off
Zobrazit
Jiří Klega: Ostrava má v sobě potenciál města, které stále utváří svůj genius loci

Jiří Klega: Ostrava má v sobě potenciál města, které stále utváří svůj genius loci

O problémech často nestačí pouze mluvit, někdy je třeba s nimi zahájit boj na více frontách. Jiří Klega jako člověk, který je nadšený pro hory a přírody vnímá špatnou kvalitu vzduchu v Ostravě jako jednu z překážek rozvoje města i samotného regionu. V rámci dobročinné organizace Čisté nebe již realizuje určité kroky k řešení tohoto problému, vnímá však, že jako zastupitel bude moci pro změnu k lepšímu udělat mnohem více. V soukromé profesi právníka, kde byl nominován na prestižní ocenění Právník roku 2015, se denně setkává s problémy lidí a snaží se najít společnou cestu. Zkušenosti z komunální politiky ve Vratimově, dozorčích rad a občanských aktivit jej naučily, jak hledat společnou cestu i v jiné, než soukromé sféře. Ostrava je pro něj nejenom město, ze kterého pochází, ale kde také vidí velkou budoucnost a možné příležitosti.

Studoval jste v Praze, ale vrátil jste se do Ostravy. Hlavní město vás nechytlo?

Ano. Do Prahy jsem šel na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale už v průběhu studií jsem věděl, že se vrátím zpátky do Ostravy. Ne, že by mě Praha nezaujala, je to krásné město, ale jeho kouzlo už svým způsobem nemá co nového nabídnout. Samozřejmě, jako město prochází neustálou změnou k lepšímu, ale Ostrava má v sobě stále potenciál nově vznikajícího prostoru, který svůj genius loci stále hledá a může ho někam posouvat.

Kterým směrem?

V současné době se Ostrava nachází v postindustriální etapě, zavřely se doly a některé továrny ale tohle je přesně ten typ objektů, který je atraktivní pro různé druhy využití. V podstatě nejde jen o kanceláře nebo byty, ale například spousta lidí, kteří dojedou na Colours of Ostrava do Dolní oblasti Vítkovic, tak jsou z takového prostředí příjemně překvapeni. Svým způsobem jde o unikátní záležitost i v mezinárodním kontextu. Ale nenechme se opít jedním pozlátkem. Je tu hodně problémů, které je třeba řešit.

Kde se podle vás skrývá ten hledaný potenciál?

Duch Ostravy je ukrytý především v lidech. Ostravák nikdy nebude Pražák, i když se tam přestěhuje. Paradoxně spousta firem chce často lidi z Moravy, protože jsme pracovití a umíme věci říkat na přímo, jsme průbojnější. Jednoduše od rány, jak se říká. V našem případě je to tedy doslova, protože k té ráně i často přijde.(smích)

Je Ostrava v současné době zajímavá pro mladé lidi?

Určitě. Mladým lidem má co nabídnout co se týče studia, ať už to jsou technická studia v rámci Vysoké školy Báňské, humanitní na Ostravské univerzitě či různá umělecká studia. Jezdí sem i studenti ze zahraničí a je tu mnoho možností kulturního vyžití sui generis. Není to jen Colours of Ostrava, ale vždy tu byla silná skupina okolo undergroundu; ať už to byli malíři, sochaři, fotografové, básnici, hudebníci a to zde opět začíná ožívat. To stejné probíhá i v rovině technické, která zde má určité zázemí díky tomu, že industriál okolo je stále funkční. Zkrátka je tu živná půda pro cokoliv nového a zajímavého.

Ostrava má na druhou stranu své specifické problémy, jako třeba uzavírání dolů. Jak vidíte tuto záležitost?

Komplikovaně. Chybí mi tu určitý strategický plán, který by řešil, co bude po útlumu těžkého průmyslu. To je třeba řešit už nyní, ne až ten útlum nastane. Nám, jako Zeleným, vyčítají, že továrny chceme zavřít, ale to není pravda. Je důležité, aby tu byly a neomezeně fungovaly, co nejdéle to půjde, protože jsou stále hlavním zdrojem pracovní síly v regionu. Kdy se zavřou doly na Karvinsku či továrny v Ostravě, to neovlivní žádná ekologie, ale makroekonomické faktory, a s tím nikdo z nás nic neudělá. Je důležité tedy myslet do budoucna na to, jak se region bude vyvíjet dál bez těžkého průmyslu. Řeší se vylidňování centra a Ostravy jako takové. Je to prezentováno jako problém, ale já jsem jiného názoru. Snížení počtu obyvatel se dá snadno přizpůsobit, ale je důležité, aby neodcházeli šikovní a pracovití lidé, kteří to město mohou někam posouvat.

Nabízí se nějaká alternativa?

Primárně si musíme říct, komu bude třeba pomoci? Dle mého názoru to bude zejména masa lidí bez vyššího vzdělání. Je tedy nutné již dnes takové lidi na možnou změnu připravovat. Hovoříme však i o generaci, která teprve vyrůstá nebo se teprve narodí. A základem je kvalitnější vzdělání. Často se jedná o děti z komplikovaných životních podmínek. S těmi je třeba pracovat více individuálně, což ale není reálné ve třídě s mnoha žáky. Bude to náročné a nákladné, ale pořád levnější a snazší, než „žehlit“ negativní následky masové nezaměstnanosti, projevující se v kriminalitě, drogové závislosti, depresích, vzniku ghet, radikalismu apod.

Jak vidíte řešení možného nárůstu nezaměstnanosti?

Musíme rovněž přilákat nové firmy, které budou chtít působit v tomto regionu a nebudou jen montovnami, ale přinesou také odbornou práci. Z těžkého průmyslu se musíme postupně přesunout k průmyslu lehkému, včetně podpory živnostníků. Já se obávám, že ten problém nemá jednoduché řešení, ale je třeba se snažit minimalizovat negativní vlivy, které s tím přijdou. Můžeme se inspirovat v Německu v průmyslových regionech v okolí města Düsseldorf, který již podobnou změnou probíhaly v minulosti. Poučit se, co udělaly správně a naopak se vyvarovat jejich přešlapům. Zní to katastroficky, ale právě v tom je skrytý potenciál, protože je tu spoustu volných a levných prostor k pronájmu. Je to výzva i pro kraj, pro stát, aby vytvořili vhodné pobídky a ty nové firmy sem přitáhli.

Co dalšího může přilákání nových firem ovlivnit?

Je to otázky i kvalitní infrastruktury. Máme tu letiště v Mošnově, které je minimálně využíváno. Pokud budou mít manažeři zahraničních firem možnost přiletět do Ostravy a nedopravovat se složitě po zemi z letiště z Prahy, nebo Brna, pak se jim spíše bude chtít u nás podnikat. Můžou to být vedlejší aspekty, podle kterých se takové firmy rozhodují, ale koneckonců je to jedno z hledisek, a pokud jej můžeme nějak ovlivnit, tak s tím musíme něco udělat. Je otázkou jestli se soustředit na ty malé podnikatele, nebo na větší firmy, ale hlavně za nimi musíme jít a zeptat se jich, co pro svůj rozvoj potřebují. Je jasné, že my pro rozvoj kraje potřebujeme jak jedny, tak druhé. Také je třeba zpříjemnit cesty vlakem do Brna a do Polska, aby byly na úrovni trasy Ostrava-Praha.

Co dalšího se dá změnit k lepšímu?

Lidé zde budou chtít žít, pokud se jim zde bude žít dobře. V současné době je nám vytýkána třeba situace s ovzduším. Je tedy třeba, aby velké průmyslové firmy pouze dodržovaly nastavené regule, nikdo po nich nechce, aby nějakým způsobem omezovaly provoz. Je důležité, aby se chovaly zodpovědně a například věnovaly část finančních prostředků na ozdravné pobyty pro děti ze zatížených oblastí. Nejmenovaná firma nakoupila billboardy, kde uvádělo, jaké prostředky věnovala na zlepšení životního prostředí, ale kdyby se místo billboardů a PR okolo zaměřila rovnou na děti, trpící astmatem či alergiemi, využila by dané finance lépe.

Jak se k tomu staví obyvatelé?

Problém s ovzduším zde v Ostravě dlouhodobě je, že si na něj lidé zvykli a už to tolik neřeší. Když tuhle problematiku načnete, tak na ni již nikdo zásadně nereaguje. Obávám se, že to však může být zásadní překážkou pro rozvoj našeho regionu, protože lidé, kteří by sem potenciálně přijeli podnikat, nebo žít, na špatný vzduch zvyklí nejsou a je to pro ně mnohem větší priorita. Tito lidé zde nebudou chtít vychovávat své děti, pokud jim bude hrozit riziko astmatu.

Sám se pohybujete i na poli dobročinných organizací. Co vás k tomu přivedlo?

Jde o organizaci Čisté nebe, což je neziskovka, ke které jsem se dostal přes své kamarády, kterým se nelíbilo, že jejich děti dýchají špinavých vzduch a stejně tak nebyli spokojeni s tím, jak se k tomuto problému staví vláda a ministerstva. Založili tedy neziskovku, přes kterou se snaží na politiky vyvíjet tlak, aby s tím začali něco dělat. Scházíme se a vytváříme projekty, kterými se snažíme prokousat tou byrokracií, která je často překážkou, aby se něco reálně udělalo, a připomínkujeme a dohlížíme, jestli nejde jen o plané sliby a jestli se něco skutečně v tomto směru děje. Samozřejmě nejsme utopisté, nikdy tu nebudeme mít ovzduší jako na Šumavě, ale to ještě neznamená, že nelze jeho kvalitu zlepšit. Lidem jsme přinesli oblíbené aplikace jako je Smog Alarm nebo Čistý komín. Pořádáme řadu debat a setkání.

Pokud budete zvolen do Zastupitelstva kraje, můžete jednotlivé kroky realizovat sám.

Ano. Kraj je ten nejdůležitější orgán, okolo kterého se to točí. Města jako taková nemají tolik možností s tím něco udělat. Bohužel kraj v tomto směru není aktivní. Jeho laxní přístup rovněž kritizoval soud. Pokud budu zvolen, tak se samozřejmě budu snažit využít mé pozice u rozhodovacího procesu a přimět kraj, aby opravdu dělal vše, co mu zákon nejen umožňuje, ale také přikazuje. Když to jde jinde v Evropě, proč by to nešlo u nás? Proč mohou lidé v obdobně průmyslových regionech dýchat čistší vzduch a ne plný karcinogenních látek, jak je tomu často v Ostravě?

Co si myslíte, že je u nás tou překážkou?

Chybí tu vůle politiků opravdu zlepšovat prostředí, kde žijí. Bohužel se také ztrácejí miliardy, které by mohly pomoci regionu, nicméně končí bůhví kde. Rovněž mám obavy, že rozdělování dotací neprobíhá transparentně a peníze opět mizí. Na to bychom se chtěli zaměřit.

Vyjíždíte sám někam za čerstvým vzduchem?

Za rohem je Lysá hora, takže stačí sednout do auta či na vlak a za hodinu se vám dýchá lépe. Problém je, když lidé z Ostravy nikam nevyjedou, pak nemají srovnání místem, kde tomu může být jinak. Smrkají, kašlou a jsou s tím tak sžití, že to berou jako nějaký standard, s nímž je třeba počítat. Pak stačí vyjet někam na týden na hory a zjistíte, že se dá dýchat úplně jinak. Jednou z krás Ostravy je, že tu máme kousek Beskydy, na rozdíl od Prahy, ze které se těžko dostanete po práci někam do přírody. I zde se však obávám vývoje pod vlivem moci peněz. Třeba toho, že se postaví lanovka na Lysou horu a tím se tato krásná a relativně divoká hora definitivně pohřbí.

Co pro vás znamená politika?

Možnost, jak ovlivnit věci kolem sebe tak, aby směřovaly správným směrem. Pokud chceme kolem nás něco změnit, tak je to šancí, jak změnu prosadit, nebo to ani nemusí být změna, ale vývoj k lepšímu, který se třeba zastavil. Nemusíte se shodovat stoprocentně s názory ostatních stran, ale pokud tam najdete pár lidí, kteří jsou vám svým přístupem k věci blízcí, může to být cesta. I kdybychom byli pouze v opozici, tak je to pro nás velmi důležité. Chceme dohlížet na ty, kdo vládnou a neumožnit jim dělat si všechno, co chtějí. Byť mohou opozici přehlasovat, stále je to důležitý prvek kontroly, protože si pak nedovolí jít úplně za hranu.

Off
Zobrazit
Salome Sýkorová: Na Bruntálsku nás čeká boom turistického ruchu

Salome Sýkorová: Na Bruntálsku nás čeká boom turistického ruchu

Ne každý má dar vidět nevyužitý potenciál okolo sebe, i když může jít o místa, kde dávají lišky dobrou noc. Salome Sýkorová je již čtrnáct let starostkou obce Zátor a za dobu svého působení se jí podařilo zrealizovat spoustu změn k lepšímu. Ne náhodou byl tedy Zátor nominovaný Vesnicí roku 2011. Salome Sýkorová původně pochází z Bruntálu a nikdy nepřišlo v úvahu, že by tento region opustila. Nejenom pro jeho krásnou a drsnou přírodu, která nabízí zajímavé turistické možnosti. Právě v turismu vidí starostka obce Zátor obrovský dřímající potenciál svého okolí.

Starostkou obce Zátor jste již dlouhou dobu, původně ale pocházíte odjinud?

Jsem rodačkou z Krnova, ale dvacet let jsem vyrůstala v Bruntále. Nejvíc se mi však líbilo u babičky na venkově na Jižní Moravě, takže moje představa života byla spjatá s domkem a zahrádkou někde na vesnici. V roce 1988 jsem se s rodinou tedy přestěhovala do Zátoru, kde se nám ze všech míst, které jsme vyhlíželi, líbilo nejvíce. Je tu krásně, čisto a klid.

Netáhlo vás to na Jižní Moravu?

To ne. Můj manžel z ní sice pocházel, ale já tam neměla práci a celý život jsem byla zvyklá bydlet na Bruntálsku.

Proč si myslíte, že se lidé stěhují na venkov?

Chtějí hlavně vypadnout z města a mít klid. Kdo se přestěhuje na vesnici, očekává, že zde bude pěstovat něco na zahrádce, chovat zvířata, ale zároveň je z měst zvyklý na určitou úroveň vybavenosti a zázemí. To se jim snažíme poskytnout.

Co vás baví na politické práci?

Určitá variabilita a možnost neustále kolem sebe něco vytvářet a pracovat v kolektivu s lidmi. Díky mé pozici jako starostky mohu plnit přání občanů. Pokud jsou samozřejmě splnitelná.

Máte od občanů nějakou odezvu?

Reagují vesměs příznivě a myslím si, že se mnou v mnoha ohledech souhlasí. Zároveň by si člověk nikdy neměl myslet, že má patent na rozum, protože není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Snažím se, aby se obec Zátor rozvíjela ve všech směrech. V dopravě, infrastruktuře, kultuře, školství, volnočasových aktivitách, pomoci seniorům, bytovém hospodářství a podobně. Vše je třeba uvést do souladu. Spolupracujeme také s římskokatolickou církví, protože jsem si vědoma, že i duchovní rozměr je pro lidi velice důležitý. Všechno to pojímám a předkládám zastupitelstvu jako celek. Součástí ucelené koncepce musí být samozřejmě i ochrana životního prostředí a odpadové hospodářství.

Kam se můžete v obci dál rozvíjet?

Stále máme spoustu nápadů. V současné době chceme u fotbalového hřiště zrekonstruovat budovu kabin, přistavět wellness centrum a posilovnu. Dále přestěhovat současné zdravotní středisko z prvního patra do přízemí s bezbariérovým přístupem, aby například staří lidé nemuseli chodit do schodů a dostali se pohodlně k lékaři. Na programu je i stavba nové knihovny. Důležitý úkol, který máme před sebou, je výstavbu chodníků na Brantické ulici a na horní Zátor. Těch přání je hodně, ale omezují nás finanční prostředky, tak uvidíme, co všechno se podaří zrealizovat.

Jak vidíte pozici obce jako je Zátor v měřítku celého Moravskoslezského kraje?

Víte, v tomto kraji se nachází přes tři stovky obcí a všechny se rozvíjí samostatně. Každá má své trendy, své vývojové charakteristiky a nějakou cestou samozřejmě spějí k lepšímu. Co je v rámci kraje důležité, je napojení dopravní infrastruktury tak, aby obce byly přístupnější velkým městům, a to jak v dopravě osobní, tak vlakové a autobusové. Stanou se díky tomu také užší součástí turistického ruchu, což jim může vdechnout nový život a možnosti. Lidé z měst budou moci přijet na víkend odpočinout si na chatu a podobně. Venkov vidím do budoucna jako moderní oázu odpočinku a příjemné místo pro život. V dnešním přetechnizovaném světě lidé stále častěji utíkají do klidného prostředí venkova.

Má tedy Bruntálský region potenciál v turistice?

Připadá mi, že tento okres je trochu takový zapomenutý, ale turistický potenciál je zde ale obrovský. Naše krajina je krásná a drsná a turistický ruch zde ještě není na takové úrovni, na jaké by mol být. Částečně je to dáno nedostatečnou propagací, ale někde chybí i ubytovací kapacity, zázemí a služby. Jsou místa, kde je to samozřejmě lepší, ale v tomto směru se dá ještě leccos změnit. Dost lidí našlo zalíbení v cyklistice či chození po horách a zároveň ustupují z cest do zahraničí. Máme krásnou zemi s mnoha místy k poznávání.

Realizují se již nějaké kroky ke zlepšení turismu?

Ty věci jsou už vymyšlené, ale je potřeba sehnat schopné lidi, kteří je zrealizují. Spolupráce mezi starosty je na výborné úrovni, ale vždy je třeba někoho, kdo to bude řídit. Nestačí jen, že se sejdou lidé a pouze se domluví na spolupráci, ale musí si rozdělit jednotlivé role, jinak se výsledek rozplyne. A také je nezbytné to nejdůležitější, sehnat finanční prostředky.

Na kandidátce koalice Pro Region se takových starostů a lidí ze zastupitelstev jednotlivých obcí sešlo více. Myslíte, že to může být určité podhoubí k tomu, aby se takové změny začaly skutečně realizovat?

Ano. Odvíjí se to od znalostí místních poměrů, které ti lidé samozřejmě mají a zdali jim nebude nikdo klást překážky.

Kam byste se vy osobně vydala na dovolenou?

Ideální dovolenou jsou pro mě dva dny na zahradě u kávičky, ale jinak třeba také víkendové výlety. Ráda mám horskou turistiku, jezdím na kole, plavu a někdy si zajedu dobít baterky i do wellnes centra. A není třeba jezdit nikam daleko, protože to tu všechno je v okolí. Praděd, Karlova studánka, cesta ze Skřítku na Petrovy kameny, Alfrédku, Jelení studánku a další.

Přemýšlela jste někdy, co byste dělala, kdybyste nešla do politiky?

Kdysi dávno jsem chtěla studovat historii, bavily mě dějiny Česka a antického období. Nějakou dobu jsem pracovala i v obchodě. Obecně mě baví práce s lidmi, takže by šlo zřejmě o něco v sociální sféře. Tohle téma je mi velice blízké.

Co je klasickou náplní práce starostky?

V případě malé obce jako je Zátor jde o skoro všechny možné činnosti. Pro činnost úřadu mám tři pracovnice, ale pro samostatnou působnost si musím poradit sama. Vyhledat a řídit dotace, řešit problémy občanů, řídit opravy a rekonstrukce obecního majetku. Řeším v podstatě jak ekonomickou, tak právní stránku věcí. A samozřejmě připravovat a řídit zasedání zastupitelstva, připravovat a hlídat rozpočet a jeho změny, plánovat opravy a investice, řešit propagaci obce, vydávání obecního periodika, webových stránek, organizace a realizace kulturních, sportovních a společenských akcí. Musím být takový, řekněme, Brouk Pytlík a ve všem se alespoň do určité míry orientovat a hlavně vědět, kam se obrátit pro dobrou radu.

Které zkušenosti bystě ráda využila, pokud budete zvolena do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje?

Za těch 18 let jsem prošla a naučila se spoustu věcí. Ráda bych pracovala ve skupině zabývající se rozvojem venkova, protože ten je mi nejbližší a o jeho problematice toho vím nejvíc. A také bych se ráda zaměřila i na záležitosti spojené s ekonomikou, protože jsem vystudovala Vysokou školu Ekonomickou a vždycky jsem se těmito tématy zabývala. Jsem samozřejmě schopna se i přizpůsobit jiným okruhům, protože jsem jako starostka zvyklá na široký záběr činností.

Co je vaší největší motivací jít do voleb?

Před námi je ještě pár týdnů do voleb a už teď je to velmi psychicky i fyzicky náročné, takže kdybych si opravdu nemyslela, že můžu v Zastupitelstvu kraje něčím pozitivním přispět, tak bych do toho ani nešla. Jednak jsem si vždycky říkala, že když už jsem vystudovala ekonomickou školu, tak bych měla nabité vědomosti zúročit a dále vnímám, že jsem na vrcholu svých aktivit. Děti už mám dospělé a umí se o sebe postarat, takže mám čas i na jiné věci. Samozřejmě, že rodinu navštěvuji, mám už i vnoučka, ale moje dcera žije v Německu a syn v Brně, takže to není úplně jednoduché. Ideální by samozřejmě byla situace, kdyby zůstávali tady v Zátoru. Chci přispět v procesu zatraktivnění našeho kraje, hledáním nových pobídek zejména pro mladé lidi, aby v kraji zůstávali, a ti co odejdou, aby se sem rádi vraceli.

Podobný problém trápí i spoustu dalších občanů v tomto kraji. Myslíte si, že by například rozvoj venkova mohl mladé lidi motivovat, aby zde zakládali rodiny?

Určitě. Pokud se zlepší i dopravní infrastruktura, lidé budou raději preferovat život na venkově a nebudou mít problém dojet za prací do velkého města. Dcera dojíždí hodinu do Mnichova.

Snad budete mít možnost na tom něco změnit.

Volební kampaň je zvláštní v tom, že kandidáti vždy slibují ekonomický profit, ale ten vám nikdo slíbit nemůže. Já vám nemohu dát rybu, ale můžu vás naučit ji ulovit. Když si vezmete, jak v dnešním světě funguje ekonomika a schvalování zákonů; je to celé dlouhodobá záležitost. Nemůžeme slibovat změny hned teď a tady. Je to dlouhodobý proces. My lidem musíme umět jít příkladem a ukázat cestu.

Off
Zobrazit
Sylvie Kováčiková: Nejdůležitější je udělat si čas na rodinu a výchovu dětí

Sylvie Kováčiková: Nejdůležitější je udělat si čas na rodinu a výchovu dětí

Udržet si elán a energii po spoustu let v jedné profesi je velký oříšek pro každého z nás. Zvlášť, když jde o profesi politickou. Sylvie Kováčiková je ženou, která neztrácí chuť kolem sebe něco vytvářet a překypuje nápady, a to i po 25 letech v zastupitelstvu města Bílovec, kde se posadila jak na křeslo místostarostky, tak starostky. Za dlouhou dobu na radnici s hrdostí vzpomíná na změny, které se podařily prosadit, nejvíce si však váží svých rodinných vazeb, na něž se v dnešním rychlém světě často zapomíná. S lehkým nadhledem jsme pátrali po tom, kde v lidské nátuře leží zakopaný pes, co nás dělá šťastným a co nás motivuje?

 

Co pro vás osobně znamená dělat politiku?

Vnímám politiku jako službu lidem. Jsme představitelé, které si lidé volí ze svých řad, aby řešili jejich problémy. Obávám se ale, že politici na to často zapomínají a řeší spíše svůj vlastní prospěch. Zároveň by politici měli být schopni eliminovat zbytečnou byrokracii a používat více selského rozumu. Když člověk dělá politiku, tak jde s kůží na trh. Je třeba ji tedy dělat tak, aby lidé vaši práci ocenili. Do každého úkolu se vždycky snažím pouštět se s nadšením, protože na tom závisí jeho výsledek. Kdybych byla třeba zahradnice, tak se budu snažit mít nejhezčí záhon a jako starostka a nyní místostarostka města Bílovce se snažím dělat svoji práci tak, abych prospívala životu v obci.

Zní to skoro, jako byste popisovala úplně jinou profesi.

Lidé politiku vnímají bohužel jako sprosté slovo. Každý, kdo řekne, že je politikem, je předem odsouzen. Lidé totiž vnímají jen obraz, který vidí v televizi, kde je politika zobrazována negativně. Na druhou stranu se v ní podařilo dosáhnout spoustu pozitivních změn. Máme pěknější obce, udržovanější prostředí, běžní lidé mají dostatek základních potřeb jako je jídlo, domov a společenské zázemí. Žije se zde mnohem lépe, ale lidé bohužel přemýšlejí stále negativně.

Vnímáte nějaký hlavní důvod nespokojenosti občanů? Co jim v životě vadí?

Myslím si, že tomu tak je z velké části kvůli médiím a televizi. Zprávy vytváří dojem, že všichni lidé kradou a lžou. Ve filmech je situace samozřejmě idealizovaná. Málokdo si uvědomuje, že to nejdůležitější, co v životě máme, je zdraví, rodinné a domácí zázemí a smysluplná práce. To je místo, kde se vytvářejí sociální vazby, místo, kde si člověk uvědomuje, jakou hraje roli v kolektivu a co je od něj očekáváno. Je to seberealizace. Člověk musí ve svém životě vykonávat nějakou činnost, jinak zakrní.

Spousta lidí bohužel vidí smysl života jinde.

Ano. Setkala jsem se s mnoha lidmi, jejichž snem bylo stát se rentiérem. Když jsem se jich ptala, co pak budou dělat, odpovídali: „Já se budu bavit.“ Jak ale taková zábava vypadá a jaké štěstí přinese? Kolik člověk potřebuje navštívit destinací na světě, kolik potřebuje aut, mobilů, manželek? Tudy cesta nevede, protože štěstí se skrývá spíše v prostotě. Lidé, kteří umí být skromnější a naopak ocenit běžné malé radosti, jsou často mnohem šťastnější, než lidé, kteří od života očekávají zbytečně moc věcí.

Nenaplněné očekávání je vždy problém. Lepší je žádné si nevytvářet.

Skutečně. Smutné je, že například mladí lidé, ačkoliv mají dnes úplně jiné možnosti, než za minulého režimu, mají často problém vytvářet funkční rodiny. Umí sice vydělat peníze, takže jsou sociálně zabezpečení, ale založení rodiny už nevidí jako hlavní cíl. Spíše si chtějí užívat svobody a nezávaznosti. Hlavně ženám pak tikají biologické hodiny a je třeba si uvědomit, že je vhodný věk na to mít děti, protože pak sebe samotné i dítě zbytečně vystavují možným zdravotním komplikacím.

Co všechno se vám podařilo změnit v Bílovci?

Řekla bych, že jsem si dovolila určitý komfort plánovat dlouho dopředu, ne čistě populisticky jen na jedno volební období. Ukázalo se, že je to velmi praktický přístup. Je důležité mít koncepci, kterou se řídíte, i když se její výsledek projeví až po letech, kdy se vaše kroky propojí a začnou působit. Například jsme v průběhu devadesátých let vybudovali budoucí základy dvou nových ulic, kde je dnes nádherná funkční zástavba. Další z kroků, na který jsem pyšná, bylo vytvoření bezbariérového přístupu v Bílovci na místa, kam lidé chodí za službami, jako jsou úřad, domov důchodců, kulturní dům a podobně. Po letech tu jsou vidět velké změny k lepšímu, které by samy o sobě nebyly tolik znatelné.

Je v Bílovci nějaká zajímavost?

V rámci programu Regenerace památkové zóny se nám na náměstí podařilo vytvořit velkou kamennou šachovnici, která je největší svého druhu v České republice. Paradoxně vznikla z důvodu nedostatku finančních prostředků, což se nakonec ukázalo jako výhoda a ne jako překážka. Říkala jsem si: „Co tam tedy dáme, když si nemůžeme dovolit velkou žulovou dlažbu?“ Někde ve Francii jsem viděla, že mají šachovnici, inspirovala jsem se, a tak zde máme šachovnici.

Jsou na to všechno občané náležitě hrdí?

Říká se, že doma není člověk nikdy prorokem. Lidé si určitých změn nevšimnou, anebo je nevnímají, protože mají jiné starosti. Ale často se stává, že nám vesnici pochvalují návštěvníci odjinud. Udělali jsme zde mnoho práce, takže doufám, že jsou s ní naši občané spokojení.

Jak vidíte možný rozvoj do budoucna. Nejenom obce, ale i celého kraje?

Dříve jsme zde v Moravskoslezském kraji byli ocelové srdce republiky, ale to už se bohužel dávno změnilo. Dnes je třeba, aby u nás vznikalo více firem, které se budou zaobírat moderními technologiemi a budou vyvážet do celého světa. Oproti jiným krajům máme stále co dohánět, ale to je i práce politiků, kteří nesmí soukromému sektoru klást překážky a musí vytvářet co nejlepší prostředí pro rozvoj. V současnosti máme jako celá Česká republika nejnižší nezaměstnanost v celé Evropě, přeskočili jsme dokonce i tradiční Německo.

Co pro změnu k lepšímu můžete jako politička udělat?

Setkávám se například s podnikateli, abych lépe porozuměla dané situaci i z jejich pohledu. Problém je ale s lidmi, kteří zůstávají na trhu práce a nemají žádné ambice odejít někam do zaměstnání. Náš systém jim to bohužel umožňuje. Problémem jsou také obory, které nic neprodukují, jako jsou různí pojišťováci, poradci a podobně. Spousta z nich nepřináší společnosti skutečný užitek. Možná bude problém i v tom, že dnes rodiče nevěnují dostatek času výchově.

Sama jste vychovala dva syny. Jak to u vás fungovalo?

U nás tomu bylo s časem naštěstí vždy naopak. Ve výchově synů jsme se snažili jít dobrým příkladem a vždy pro nás byli prioritou. Pokud jsem se rozhodovala mezi prací, nebo situací, kdy mě potřebuje moje dítě, vždycky vyhrálo dítě. Neexistovalo, že bych řekla: „Teď na tebe nemám čas.“ Když si pořídíte děti, je právě čas tím nejdůležitějším, co jím můžete věnovat. Pak se nemusíte zbytečně pídit po tom, proč chodí do nějaké divné party a podobně. V těchto případech totiž vždy chybí dostatečná pozornost rodičů. Dnes už jsou synové dospělí, charakterní a slušní, což považuji za velký úspěch. Jeden z nich je lékař, druhý vystudoval strojařinu a učí na Vysoké škole Báňské, kde zároveň dělá doktorandské studium. Naštěstí se mu podařilo najít i zaměstnání v jedné z těch místních dynamických firem, které vyvážejí zboží do celého světa.

Co bylo ve vaší výchově stěžejní?

Je důležité, abychom byli schopni si v rodině povídat. Vést o věcech dialog a respektovat i odlišný názor. Dnes už žijeme v době, kdy budou mít nové generace na svět kolem vždy o něco jiný pohled, protože se vše mění obrovskou rychlostí. Se syny jsem také probírala, zdali je důležitá autorita starších, nebo dravost mladších a shodli jsme se, že je nejlepší, když spolu tyto dvě sféry spolupracují. Vzájemně se totiž mohou doplňovat a obohacovat. Dále jsou v rodině důležité společné aktivity. My se třeba často jedeme projet na bruslích, kde stihneme vždy probrat spoustu věcí a uvolnit se.

Jak vnímáte sebe a vaše kolegy, kteří kandidují za Pro Region?

Kvůli náladě, která panuje ve společnosti, jako je nedůvěra a negativní postoj k politice, je důležité, abychom byli srozumitelní a čitelní pro naše občany. Abychom opravdu jednali profesionálně, zodpovědně a korektně. Běžně se ve volbách stává, že spousta kandidátů nejsou odborníky na danou činnost a nevědí, co komunální politika obnáší. Pak také něco slíbí, a pokud jsou zvoleni, zjistí, jak náš legislativní proces funguje a že jejich sliby nejsou vůbec reálné. My máme výhodu zkušeností ze spousty let strávených v zastupitelstvech, rozumíme problémům, kterým společnost čelí, a hlavně dokážeme prosazovat změny, což lze posoudit i z naší práce.

Off
Zobrazit
Tomáš Hradil: Musíme podporovat každého, kdo své okolí mění k lepšímu

Tomáš Hradil: Musíme podporovat každého, kdo své okolí mění k lepšímu

Patriotismus s sebou nemusí nutně nést jen správné barvy a symboly. Někdy jde čistě o každodenní sounáležitost s lidmi okolo vás a prostředím, kde žijete. Tomáš Hradil je spolumajitelem mediálně-analytické agentury, hrdým občanem města Krnova a zároveň i jeho zastupitelem, který vnímá velký potenciál v regionálních městech, a to především pro mladé lidi. Svým způsobem je to velmi odvážný přístup. Díky rozvoji nových technologií a příležitostí nám ale může život mimo velká města mnoho nabídnout. Jako florbalový trenér má Tomáš přehled ve směřování mladších generací a zajímavou budoucnost pro ně vidí právě v kraji, kde vyrůstají.

Zastupitel a florbalový trenér není úplně standardní kombinace. Věnujete se sportu dlouho?

Sport a já je taková vtipná dvojice, protože si spíše myslím, že jsem sportovní antitalent. Když jsem byl malý, tak jsem jen čekal, než mi máma přinese nové ABC, a s ním jsem okamžitě letěl do pokoje a začal jsem něco vystřihávat a lepit. Nebyl jsem typický sportovec, ale naštěstí jsem vyrůstal v osmdesátých letech, kdy děcka běhala venku za balónem, a tak jsem neseděl jenom zavřený doma. Aktivně sportovat jsem začal až ve dvaceti, kdy mě kamarádi zlanařili, ať s nimi jdu na florbal a následně jsme založili klub.

Co vás vedlo k tomu založit v malém městě sportovní klub?

Předtím, než jsme klub v roce 2010 rozjeli, jsme se jen scházeli jako partička a já přišel s tím, že jestli si chceme jen občas zahrát, tak buďme partička, ale jestli chceme klub, musíme to začít dělat pořádně. Věděl jsem, že potřebujeme profesionálního trenéra, který za svůj čas dostane i zaplaceno a naštěstí jsme ho také sehnali. Jde tedy vidět, že i malý klub z malého města může mít profesionálního trenéra. Jde jen o způsob využití peněz, protože ve většině klubů je bere funkcionář nahoře, který nic moc nedělá, a trenéři jsou dobrovolníci. U nás je to naopak.

Věnuješ se sportovním otázkám i v zastupitelstvu?

Jsem ve sportovní komisi. Je to jedno ze zastupitelských témat, ale rozhodně ne stěžejní záležitost. Naopak, často je problém, že se sport příliš míchá s politikou. Budují se obří nesmyslná sportoviště, ale kdybych vás provedl tady Krnovem, tak uvidíte, že stav sportovních plácků u sídlišť je paradoxně horší, než když jsem byl kluk. A díky tomu, že jsem začal sportovat až později, jsem nebyl tolik zatížen prostředím okolo. Později jsem s hrůzou zjistil, jak fungují třeba soutěže na regionální úrovni. Jde o určité sportovní křupanství, kdy sportovci dohrají zápas, zapálí si cigaretu, dají si pár piv a často se to děje už před zápasem. To mi přijde smutné.

Postrádá to určitý sokolský duch.

Přesně. Neříkám, že musí být každý sportovec nekuřák a abstinent, ale tahle atmosféra mi není blízká. Místo toho, aby se ve sportu pěstovalo gentlemanství, sokolství a vedení k nějakému zdravému životnímu přístupu, tak se ty děti drilují. Trenéři, rodiče a všichni ostatní jen tlačí na výsledky, s naběhnutou žílou na krku tam na ně řvou a stresují. A děti jsou z toho akorát vyflusnuté, a pak dochází k brutálnímu úpadku počtu sportovců. Říká se tomu, „drop out syndrom“, kdy děti odchází na střední školy a to je důvod říci rodičům, že už sport nebudou dělat, protože se musí učit, ale ve skutečnosti je to jen nebaví a jsou zbytečně vystresované. Z toho důvodu se pak nedaří vychovávat nové sportovce.

Co se musí změnit, abychom u nás mohli vychovávat nové sportovce?

K tomu uvedu příklad. Představte si, že máte dítě, které chodí do školy, kde ředitel shání učitele tak, že vyleze na ulici a řekne: „Nazdar Franto, ty máš zahrádku, tak pojď učit biologii.“ To prostě není průprava pro učitele, ale trénování takhle paradoxně funguje. Pokud dnes chce někdo být dobrý trenér, musí být odborně vybavený, musí rozumět z části psychologii, ekonomii, obecné sportovní přípravě, výživě, zdravovědě a vyžaduje to spoustu času a energie. Je prostě nutné tu činnost dělat profesionálně. Nejen v případě velkých klubů, ale i těch menších. Neznamená to samozřejmě vymýtit ze sportovního prostředí dobrovolnictví. Je super, když se do trénování zapojí rodiče a aktivní sportovci. Jádro by ale mělo zůstat profesionální.

Co může být motivací pro dělání vrcholového sportu v Moravskoslezském kraji?

Většinou je to bohužel tak, že sportovci se stěhují trénovat jinam, ale záleží na typu sportovní disciplíny. Pokud má velkou fanouškovskou základnu, není problém jej dělat zde. Myslím si, že nerozhoduje jen sport jako takový, ale spíše komunita lidí. Pokud funguje dobře klub, jehož jsou součástí, pokud se ti lidé navzájem dobře znají, podporují a cítí se tam dobře, tak budou rádi zůstávat. Dnes už mladí lidé přemýšlí trošku jinak. Vidí, že se rozvíjí regionální města a přichází na to, že Praha a další velká centra nejsou vlastně tolik super.

Co vás osobně nejvíce baví na Krnově?

Rozhodně je to parta lidí nejenom okolo našeho klubu. Sice jsem vystudovaný ekonom, ale dráždí mě, když slyším, že Češi mají nízkou mobilitu pracovní síly. Prezentují to jako hendikep, ale podle mého názoru to hendikepem není. Když člověk žije v nějaké komunitě, má okolo sebe rodiče, prarodiče, přátele a chce zůstat, kde vyrůstal, je to správné. Jedině tak se budou regionální města, jako je Krnov rozvíjet. Naštěstí se to už dnes děje. Nedávno jsme s mojí ženou a sedmiměsíční dcerou seděli na zahrádce v kavárně na náměstí a okolo šla paní, které mohlo být mezi 70 až 80 lety. Byla velmi milá, dala se s námi do řeči a povídala o svých pravnoučatech, která bydlí v Praze. Mohou sice komunikovat po Skypu, ale to samozřejmě není ono. Člověk si pak uvědomí, jak třeba senioři strádají tím, že mají rozlezlou rodinu po republice.

Jak vidíte Krnov v budoucnosti?

Přijde mi důležité, aby se u mladých lidí rozvíjel patriotismus, aby neodcházeli pryč. V dnešním globalizovaném světě můžete dělat cokoliv, podnikat přes internet a to je obrovská příležitost. Čemukoliv se tak může dařit i v malém městě. Teoreticky tu může vzniknout firma, která bude dělat do IT technologií, vyrábět počítačové hry, nebo podobně. Nevidím důvod, proč by to nešlo. Krnov je opravdu pěkné město a umím si představit, že se tu mohou mladí programátoři s rodinami dokonce i přistěhovat.

Vy sám máte firmu, která se zabývá analýzou médií. Jak jste se k tomu dostal?

To byla náhoda. Během studií na Ekonomické fakultě Vysoké školy Báňské mě kamarád přivedl k zajímavé práci, kde se analyzovala různá data z médií. Pro mě jako studenta to bylo velmi zajímavé jak obsahem, tak platově, prošel jsem přijímacím pohovorem a nastoupil. Postupně jsem se dostával na lepší pracovní pozice, až jsme s kamarádem založili vlastní firmu a tu předchozí posléze odkoupili. Současně jsme jedna z mála firem, která provádí monitoring médií. Realizovali jsme řadu analýz a výzkumů ve spolupráce s akademickými ústavy, nebo pro neziskový sektor.

Jaké jsou vaše motivace ke kandidatuře do krajského zastupitelstva. Co byste chtěl v politice dokázat, případně změnit?

Jde mi především o to, motivovat mladé lidi, aby v Moravskoslezském kraji zůstávali a snažit se vrátit mu zašlou prosperitu. Nemusí často jít o velké ekonomické pobídky, ale už jenom tím, že nějaký politik začne o svém regionu mluvit se zápalem a s nadšením, může prospět vizi, kterou mladí lidé vnímají. Bavíme se zde celou dobu o Krnovu, ale když se podíváte třeba na Ostravu, kde neuvěřitelným způsobem ožívá gastronomická scéna, kultura a lidé z vysokých škol tam začínají podnikat, tak uvidíte velký příslib do budoucna. Ostrava už dávno získává jinou image, než jen špinavého hornického města a v tom je důležité pokračovat a podporovat každého, kdo své okolí mění k lepšímu.

Off
Zobrazit
Radislav Mojžíšek: Je důležité dávat lidem vědět, co se v politice děje

Radislav Mojžíšek: Je důležité dávat lidem vědět, co se v politice děje

V každé profesi platí, že čím delší praxi máte, tím schopněji ji zvládáte vykonávat, a ani v komunální politice tomu není jinak. Své o tom ví Radislav Mojžíšek, který ačkoliv je vystudovaný pedagog, strávil téměř 23 let na radnici v Orlové. Za dobu jeho působení byly ve městě postaveny jako první v republice malé kruhové objezdy, či gymnázium, jež získalo architektonickou cenu. Na co dalšího rád vzpomíná a kam vzhlíží v budoucnosti?

Plánoval jste někdy, že budete učit?

Osm let jsem učil ve svém oboru na speciální škole. Po Sametové revoluci jsem v lednu 1990 nastoupil do funkce okresního školského inspektora právě pro speciální školství. Vzápětí jsem byl na podzim téhož roku osloven, zda bych jako známá osobnost z oblasti školství nechtěl kandidovat do prvních polistopadových komunálních voleb, které tou dobou v Orlové probíhaly. Bylo to za koalici Moravský blok, která tu tehdy vznikla, a nějak to tehdy vyšlo. Následně jsem byl zastupitelstvem zvolen místostarostou.

Na radnici jste už poté zůstal?

Do funkce místostarosty jsem byl zvolen v šesti po sobě jdoucích volebních obdobích. Strávil jsem tam tedy více, než třetinu svého života, a to až do roku 2013, kdy v zastupitelstvu došlo k třenicím a touhám prosadit osobní ambice, zejména uprostřed zastupitelského klubu ČSSD. Došlo vlastně k takovému místnímu politickému puči, kdy byla odvolána celá rada a nahrazena širokým nesourodým složením osob, které za politickou změnou stály. V současné době už v zastupitelstvu nepůsobím.

Jak vnímáte váš odchod ze zastupitelstva po tak dlouhé době? Máte strach, že by mohlo být nějakým způsobem narušeno to, co jste zde za ta léta budoval?

Nerad hodnotím práci těch, kteří po mně nastoupili do zastupitelstva a na radnici, protože představy lidí o fungování města jsou různé. V Orlové panuje všeobecný názor, že současné uspořádání zastupitelstva je poněkud nešťastné. Přišla do něj spousta lidí, zejména z  ANO, kteří s komunální politikou neměli nikdy nic společného a měli o jejím fungování jiné představy, než skutečné možnosti města i platná legislativa umožňují. Zastavila se tak spousta dobrých projektů, jako byla například stavba parkoviště na 5. etapě formou PPP projektu, ke kterým se paradoxně po dvou třech letech nyní vrací, ale bohužel se začínají řešit zase od začátku. Tím se zároveň promrhala spousta času a již vynaložených prostředků.

Na co nejraději vzpomínáte? Co se vám za tu dobu podařilo v Orlové změnit?

Jako první město v republice jsme například zde v roce 1994 přestavěli křižovatky na Masarykově třídě na kruhové objezdy, neboli jak říkáme my Orlováci, rondely. Získali jsme v tomto případě výjimku a díky tomu musely být následně změněny i české státní normy, protože u nás nic takového dosud realizováno nebylo. Stalo se tak díky partnerství se švýcarským městem Illnau-Effretikon, kde jsme se při jedné z prvních návštěv nechali inspirovat jejich dopravním řešením. Další zajímavá věc, která vzešla ze spolupráce se Švýcary, bylo podzemní parkoviště na 5. etapě, na jehož střeše jsou sportovní a dětská hřiště. Těch změn tu proběhla celá řada.

Jak vnímáte změny v Orlové za to uplynulé čtvrtstoletí?

V roce 1990, když jsem nastupoval na radnici, to bylo vysloveně hornické město. Po restrukturalizaci těžkého průmyslu v regionu je tu dnes činný už pouze jediný důl. Město dnes směřuje k tomu, aby bylo zejména místem pro bydlení a lidé byli zaměstnaní spíše ve službách, nebo za prací dojížděli do okolních obcí a průmyslových zón.

Ponechala si přesto Orlová svoji hornickou duši a tradice?

Určitě ano, ale vše, co hornictví přineslo, není pojímáno jen pozitivně. Je krásné, že se zde dodržují tradice, jako jsou například Hornické dny nebo folklórní Hornické léto. Na druhou stranu nepřinášelo hornictví Orlové jen pozitivní dopady, protože kvůli poddolování musela být zbořena skoro celá stará historická Orlová. Je tu také ještě jedna pozoruhodnost, která nás dělá tím, kým jsme, a to je naše vlastní nářečí, které se v této části regionu dochovává.

Používají „po naszymu“ v dnešní době i mladí?

Za mých mladých let se tímto dialektem běžně hovořilo doma a u starších obyvatel nadále přetrvává, takže někteří mladí lidé ho samozřejmě pochytili od svých rodičů a prarodičů. Máme tu folklorní spolky a zároveň zde žije polská menšina, která tu má i své školství a kroužky, které jsou založeny na udržování místních zvyků, a stejně tak i tohoto nářečí.

Jak se to má v současné době s kulturou v Orlové?

Tato stránka souvisí z vizí města pro další období. Kulturní vyžití zde není úplně zanedbatelné, ale myslím si, že pro tak velké město by se na kulturním poli mohla udělat spousta nových činností, například hudebních festivalů. V tomto případě jde hlavně o vyžití mladých lidi, kteří jinak za kulturou vyrážejí mimo město. Dostatek kulturních, sportovních a společenských událostí je i dobrým motivačním faktorem pro setrvání mladých lidí v Orlové.

Orlová se vyznamenala na poli architektury místním gymnáziem.

Ano, budova gymnázia získala cenu Grand Prix architektů. Bylo to tuším v roce 1996 a na radnici jsme pro realizaci této výstavby mnohé udělali. Tehdejší gymnázium, které bylo ve staré Orlové, muselo být kvůli poddolování zbouráno a nová budova vybudována nebyla. Stejná situace nastala i s polským gymnáziem. Prostřednictvím vlády a ve spolupráci s tehdejším školským úřadem se nám podařilo vyjednat stavbu z finančních prostředků z fondu obnovy území. Podařilo se nám získat i velmi schopného architekta Kiszku, mimo jiné absolventa orlovského polského gymnázia, díky němuž se povedlo postavit velmi zajímavou budovu, která získala takové prestižní ocenění.

Během svého dlouhého působení na radnici jste jistě nabral spoustu zkušeností. Co byste rád realizoval v krajské politice?

Krajská politika je velice podobná té městské, spousta věcí je tam také založeno na bázi samosprávy. Rád bych zúročil své zkušenosti zejména z oblasti školství, zdravotnictví, sportu a kultury. Jsem určitě schopen se zaměřit na problémy, které v současnosti nastávají například s OKD, protože to je problematika, jež bezprostředně souvisí s karvinským okresem. V minulosti jsem již podobné věci s hornickou činností řešil zde v Orlové a určitě lze řadu zkušeností uplatnit i v krajském měřítku.

Co byste dělal, kdybyste dál nepokračoval v politice?

V současnosti jsem zaměstnán na pozici vedoucího oddělení interního auditu a kontroly v České průmyslové zdravotní pojišťovně a rád bych dál v této oblasti pokračoval. Činnost zdravotní pojišťovny je v některých oblastech také spjata s fungováním krajských úřadů, a proto i v současné době mám povědomí o fungování krajů zejména v oblasti zdravotnictví.

Jak si představujete budoucnost v Orlové?

Bohužel se obávám, že město to nebude mít vůbec jednoduché. Pracovní příležitosti pro horníky, které zde v minulosti udělaly velký rozmach, už tu pominuly. Do budoucna by se Orlová měla zaměřit hlavně na služby, určitě by se dalo něco vymyslet s bývalými šachtami, které mohou být turisticky zajímavé, nebo mohu mít další potenciál v oblasti výroby. Máme tu stále spoustu nevyužitých zón, takže se snad podaří dotáhnout nějaké investory, kteří lidem nabídnou pracovní místa ve chvíli, kdy dojde k uzavírání šachet. Zejména pracovní možnosti budou tím rozhodujícím kritériem, zda mladí lidé zůstanou nebo region opustí.

Myslíte, že můžou volby něco změnit?

Pokud mají volby něco změnit, pak je důležité, aby k nim lidé přišli. Orlová je město s jednou z nejnižších volebních účastí vůbec. Lidé rádi politiku kritizují a hodnotí, ale v den voleb ani ti největší kritici svého práva volit bohužel nevyužijí. Pokud k volbám lidé nepřijdou, pak se může stát, že na svých postech, ať už je to na kraji, na radnici či v Parlamentu, zůstanou i nekompetentní, sebestřední a ve svůj prospěch jednající osoby. Tento přístup k volbám je třeba změnit, stejně jako je důležité dávat lidem pravdivě vědět, co se v  politice děje a komunikovat s nimi. Jedno bez druhého nepůjde.

Co ve svém životě nejvíce oceňujete?

Dlouholetá práce na radnici mě dovedla k poznání, že i sebemoudřejší starosta či místostarosta bez slušných, poctivých a vzdělaných lidí v kterémkoli městě je jako generál bez vojska. Proto ke svým životním úspěchům řadím i to, že jsme spolu s manželkou, i přes moji značnou pracovní vytíženost, dokázali vychovat z našich dětí slušné, vzdělané a poctivé mladé lidi, kteří jsou dnes přínosem pro své okolí. Někomu se to může zdát jako nezajímavé a obyčejné, ale když se dnes rozhlédneme kolem sebe, slušná rodinná výchova není samozřejmostí. Žijeme sice v době chytrých telefonů, rychlých aut a virtuálního světa, ale lidské faktory budou i nadále společenským základem.

Off
Zobrazit
Ondřej Syrovátka z Nového Jičína: Nové generaci je třeba umět předat to nejlepší z nás

Ondřej Syrovátka z Nového Jičína: Nové generaci je třeba umět předat to nejlepší z nás

Ondřej Syrovátka je jedním z těch mladých lidí, kteří vás překvapí neotřelými nápady a přístupy k životu. Jako bývalý pedagog na gymnáziu v Příboře ví, že člověk se může neustále něčemu učit. Sám při práci v české komunitě žijící v Rumunsku nasbíral spoustu zajímavých zkušeností, které se promítají do dalších jeho činností. Dokáže ocenit spolupráci mezi lidmi, a možná právě díky tomu se stal místostarostou Nového Jičína, kde se mu daří přivést do praxe mnoho užitečných věcí. Ve volném čase se baví jako horský průvodce a svoji devítiletou dceru vychová v angličtině. Inovativně smýšlí i v dalších oblastech svého života a možných změnách k lepšímu v Moravskoslezském kraji.

Pedagogickou fakultu jsi studoval v Praze. Co tě přivedlo na studia zrovna do hlavního města?

K Praze jsem měl blízký vztah díky tomu, že jsem se tam narodil a pár let v ní vyrůstal, takže to byl takový příjemný návrat do mého dětství. Později jsem paradoxně nebydlel přímo v Praze, ale na kolejích pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem, kde se mi moc líbilo. Probíhal tam přesně ten opačný proces, kdy příroda pohlcovala civilizaci, a ne naopak. Budovy starých lázní mizely v lese a člověk tam mohl najít třeba lampu, která vypadala jako strom. Do Prahy jsem v podstatě akorát dojížděl.

Dlouhou dobu ses živil jako učitel.

Přesně tak. Devět let jsem učil matematiku a angličtinu na gymnáziu v Příboře. Před tím jsem učil v Novém Jičíně a také rok v českých vesnicích v Banátu v Rumunsku.

Co pro tebe znamenalo být učitelem?

Pro toto povolání je třeba oplývat určitým nadšením, které mnoha lidem chybí, případně jej mají pouze zezačátku. Problémem pro učitele může být moment, kdy se začíná vše opakovat, kdy už dovede k maturitě bůhvíkolikátý ročník. Ale na druhou stranu mě zpětně nabíjeli ti studenti, kteří jsou zajímaví, inspirativní, mají dobré nápady a sám se od nich mohu něco naučit. Často obdivuji, jak mají někteří z nich ve svém věku o sobě již celkem jasno. Když se podívám na sebe v maturitním ročníku, tak jsem ani zdaleka nevěděl, co budu dělat a kde je moje místo ve světě.

Pro učitele musí být zajímavý pocit, že má přímý dopad na výchovu nové generace. Máš nějakou vizi nebo myšlenku, kterou jsi studentům předával?

Asi ano, i když to nemám nijak konkrétně pojmenované. Pro mě je důležité jít studentům osobním příkladem. Mám zpětnou vazbu od již bývalých studentů, že jsem je inspiroval v tom, jakým způsobem mají žít. Mám na mysli ty skautské vlastnosti, jako je čestnost, pravdomluvnost, férovost. Já sám jsem byl překvapený, když mi něco takového řekli. Netušil jsem, že bych je mohl inspirovat až do takové míry, ale velmi mě to potěšilo. Je důležité, aby si ze školy vzali i něco osobního. Jestli pak zvládají matematiku a angličtinu na výbornou nebo ne, to už je celkem podružné.

Co tě přivedlo do českých vesnic v Rumunsku?

Poprvé to byl výměnný zájezd se skauty, který proběhl někdy okolo roku 2000. To byl první moment, kdy jsem zjistil, že tam jsou nějaké české vesnice, kde se skutečně mluví česky. Nezávisle na tom jsem poté začal s jedním kamarádem jezdit do Rumunska na hory, kde se mi moc líbilo. Byl to ale takový ten povrchní dojem turisty, který to prostředí nemá pořádně zažité, a říkal jsem si, že by bylo fajn tam nějakou dobu opravdu pobýt. Vzpomněl jsem si na Banát a díky tomu, že jsem učil, se mi tam nějakou shodou náhod podařilo získat místo.

Přišel jsi díky této zkušenosti o původní povrchní dojem turisty?

Určitě. Ukázalo mi to, že Rumunsko je krásná země a žijí tam krásní lidé. Poskytne to člověku velmi dobré srovnání. Myslím si, že je dobré mít možnost žít chvíli i v jiné zemi, než jenom ve své. Když si u nás lidé stěžují, že mají nízké platy a nežije se jim dobře, tak jim vždycky říkám, ať se jedou podívat tam. Naši se často srovnávají s Němci nebo Rakušany, ale málokdy se srovnávají s východními státy. Nemáme se u nás vlastně vůbec špatně.

Jak vypadal život na takové vesnici?

Byla to úžasná nová zkušenost. Je to takový zajímavý mix starého a nového. Je naprosto běžné narazit v Banátu na dům, který má satelit, ale zároveň suchý záchod. Před revolucí tam totiž neprobíhal zdaleka takový civilizační pokrok jako dnes. Některé vesnice neměly dokonce ani svůj proud, telefon měla pouze jedna. Když to zjednoduším, tak ještě nedávno to tam vypadalo jako u nás třeba před padesáti lety. Hezké na tom je, že lidé jsou více stmelení, pomáhají si a celé je to takové přirozené. Často pro sebe navzájem dělají věci, aniž by chtěli nazpět nějakou úplatu.

My Češi bychom se od nich mohli asi mnohé naučit …

Určitě. Podstata toho je větší míra spolupráce a nějaká schopnost vyjít s tím, co člověk opravdu potřebuje a zbytečně nehromadit majetek.

Před lety jsi založil čajovnu, co tě k tomu přivedlo?DSC_0205

Byl to můj dlouhodobý sen. Založil jsem ji spolu s několika kamarády v období let 2000-2005, kdy zrovna probíhal boom čajoven. Měli jsme taková místa strašně rádi a zdálo se nám fajn jít se bavit nejenom při pití alkoholu, ale i něčeho jiného. Několik let jsme v Novém Jičíně provozovali stánek s čajem na městských slavnostech, a když jsem vyšel školu, přišel čas pustit se do něčeho většího. Shodou okolností se v Novém Jičíně právě dokončovala budova městské knihovny, kde nám kulturní středisko nabídlo sklepní prostory a v nich jsme čajovnu s kamarády vlastníma rukama vybudovali. Zároveň pro nás bylo důležité vytvořit i místo pro oživení a záchranu novojičínské kultury, a proto jsme čajovnu pojmenovali Archa. Konaly se tam tehdy různé přednášky, poetické večery, společenské debaty a podobně.

Funguje čajovna i v dnešní době?

Stále je v provozu, i když já už s ní nemám nic společného a chodím tam pouze na čaj.

Jak se to má dnes s kulturním děním v Novém Jičíně?

Myslím, že těch akcí přibývá, ať jsou to akce na náměstí během kulturního léta, v klubu Galerka nebo divadelní dílna. To je vlastně přehlídka amatérského divadla, která se koná v nedalekém bývalém lomu, který byl ještě za první republiky přizpůsoben divadelním účelům. Má to svoji úžasnou atmosféru. Co městu ovšem chybí, je nějaký velký kulturní sál.

Co třeba Beskydské divadlo?

Ano, to funguje výborně, ale v sále se sedí na sedačkách, není tam prostor na tancování a podobně. Chybí klasický koncertní sál, kde by lidé mohli zajít na velkou kapelu, a to je škoda. Snad se to podaří změnit, už se o něčem uvažuje.

Jak vidíš svoje možnosti měnit věci kolem?

Při mém působení v zastupitelstvu Nového Jičína a nyní i na pozici místostarosty se Straně Zelených daří prosazovat třeba cyklostezky a cyklopruhy na určitých hlavních komunikacích, či možnost průjezdu cyklistů jednosměrkami, což taky nebylo ještě nedávno možné. Dále se chystáme zprovoznit klikací rozpočet, což je internetový nástroj, kde se můžou občané podívat, jaké peníze byly za jednotlivé položky utraceny. Například si rozkliknete dopravu a ukáže se vám, které silnice byly opraveny za kolik korun. Do budoucna je na programu zlepšení městské hromadné dopravy, která by měla být zařazena do krajského integrovaného systému. Díky tomu jsem vlastně zjistil, že má smysl dělat politiku, a že spousta věcí jde změnit. Stačí jen chtít a mít energii ty změny prosadit.

nadrNewRumcajsovJaké změny bys chtěl prosadit na úrovni celého kraje?

Co mě osobně velmi oslovuje je projekt Zdravé město, v jehož rámci se město snaží o větší komunikaci s občany, táže se jich na různé věci, informuje a koná veřejná projednání, kde právě vznikají i zajímavé podměty od občanů. Politici si často myslí, že těm věcem rozumí nejlíp, ale ne vždy tomu tak je. Někdy bývá lepší se zeptat lidí, protože v těch místech žijí a dokážou určité změny lépe posoudit. Dále mě zajímá hlavně veřejná doprava, což je věc, kvůli které jsem šel do politiky. Moje vize je lépe napojit Nový Jičín na hlavní železniční trať, která současně vede přes Suchdol nad Odrou, kde se musí přestupovat. Je důležité trať modernizovat a umožnit, aby odsud mohli jet lidé přímým spojem do Ostravy. S tím souvisí také elektrifikace trati ze Studénky do Příbora, Kopřivnice a Štramberku, což jsou další významná regionální města.

Jaké další téma je ti blízké?

Díky tomu, že jsem povoláním učitel, bude dalším tématem jednoznačně i školství. Jednou z věcí, které by se daly změnit, je striktní diktování školám, kolik tříd mají otevřít. U nás na gymnáziu v Příboře jsme měli vždy více zájemců, než míst a kvůli tomu, že nám kraj nařídil, že musíme otevřít místo dvou tříd pouze jednu, nás to omezovalo v dalším rozvoji a chyběla motivace se zlepšovat. Školám se rozhodně musí dát větší svoboda a tím zvětšovat i jejich konkurenceschopnost.

Jak se ti jeví konkurenceschopnost samotných žáků, když opouští střední školy?

V současné době je důležité střední školy více propojit se skutečnými firmami a průmyslem, aby se učilo i to, co potřebuje soukromý sektor, a také umožnit spolupráci na finanční bázi. Je důležité přímé propojení s realitou, aby školy nevychovávaly mladé lidi, kteří se neuživí.

Sám svoji dceru vychováváš v angličtině. Co tě k tomu vede?

Anglicky s ní mluvím od narození a simuluji tak bilingvní rodinu, kde bývají rodiče z rozdílných zemí a jejich děti pak přirozeně mluví oběma jazyky. Inspiroval jsem se právě v Banátu, kde jsem viděl, jak mezi sebou děti běžně mluví rumunsky i česky.

Jak komunikace s tvojí dcerou vypadá v praxi? Jak vám to funguje?

Spolu mluvíme pouze anglicky a jinak s ostatními lidmi mluví česky. Když byla ještě malá, tak ji ani nenapadlo, že je to divné, později se už začala ptát, tak jsem jí po nějaké době vysvětlil, že se jí to bude hodit do života, protože většina lidí na světě mluví anglicky. Vzal jsem ji i do Londýna, aby na vlastní kůži poznala, že se ten jazyk opravdu hodí. Jednak byla překvapená, že ti lidi opravdu nemluví česky, a jednak se chvíli prala s přízvukem, ale po pár dnech neměla problém anglicky komunikovat.

V budoucnu to pro ni bude určitě velká výhoda.

Dneska je důležité učit své děti více jazyků, nejlépe od útlého věku. Svět se neustále zmenšuje a zrychluje a spousta z nás komunikuje s cizinci již naprosto běžně na denní bázi. S tím, jak přichází nové technologie a možnosti, mění se i prvky výchovy. Další generace bude určitě ještě úspěšnější, než ta předchozí, ale musíme jí umět předat to nejlepší z nás.